Moje pokusy o hubnutí (nikdy jsem to nedotáhla do konce) jsou stále podle jedné šablony. Ale spojitost se mi odhalila až vlastně díky včerejšku.

To je tak, už od svých cca šestnácti jsem se pokoušela hubnout. Tehdy jsem nevěděla jak a jedinou „pomocí“ mi byla, tehdy už notně zastaralá, kniha Dr. Dolečka s nevábnými ilustracemi. Moc jsem se z toho nenaučila, také i proto, že jsem neměla naprosto žádný vliv na to, co se bude doma vařit a jíst. Takže jsem to řešila šalamounsky – nenápadně jsem přestávala jíst, sportu jsem měla relativně dost a čekala jsem, až se jednou ráno probudím krásná a štíhlá.

Od té doby jsem se (neúspěšně) pokoušela hubnout mnoha metodami, ale pokaždé jsem zase sklouzla k dietě „nežrat a makat“, kde to „nežrat“jsem brala dost do slova. Průběh byl následující:

1.     Nemůžu se na sebe dívat, jsem odporná, chce se mi ze mě zvracet, lidi budou omdlévat na ulici jako mouchy až vylezu, jdu se sebou něco udělat. Od zítřka to zkusím metodou… (návštěva knihovny a později google)

2.     Ať si kdo chce, co chce říká, budu jíst tak málo, jak to jen vydržím a budu cvičit, dokud nepadnu.

3.      Do měsíce jsem začala vypadat šik, ustoupily exémy, měla jsem spoustu energie, zdravotní problémy zmizely a já se cítila skvěle.

4.      Za dva až tři měsíce jsem začala trpět podvýživou a vlčím hladem. I přes vcelku silnou vůli mě to začalo válcovat. Jednou či dvakrát jsem se najedla, co srdce ráčilo, načež mi bylo několik dní špatně, propadla jsem se do jakési letargie a odmítala se hýbat. Měla jsem problém vůbec dojít do školy/do práce, ne tak cvičit.

5.      Letargie trvala různě dlouhou dobu (za kterou jsem přibrala vše zpět a ještě něco navíc), načež jsem se vrátila do bodu 1.

***

Před pár měsíci jsem přišla na to, že mám celiakii a ujasnila jsem si to vyřazovacím testem – jakmile jsem do diety zařadila lepek, bylo mi týden špatně. Od té doby jsem gluten free dietu neporušila.

Až včera. Už jsem to psala v komentáři pod minulým článkem – suši bylo výborné, ale totálně mi nedocvaklo, že nemůžu jíst normální sojovou omáčku, protože obsahuje gluten. Došlo mi to, až na manželovo upozornění a v momentě, kdy už bylo stejně pozdě. Říkala jsem si, že snad toho nebylo tolik a že to bude dobrý.

Nebylo. Už večer mi začala být strašlivá zima a to je u mě hodně špatný znamení. V jedenáct jsem usnula, ale o půl jedné už jsem byla vzhůru s oteklým břichem a zkrátím to, pochodovala jsem tu až do rána do sedmi. Ládovala jsem do sebe živočišný uhlí a doufala, že bude líp.

Ráno v sedm jsem usnula, a kdybych nebyla tak unavená, asi bych zavraždila svého muže, který mě sice celou noc zásoboval ospalýma účastnýma komentářema, ale v osm nula nula se mě pokusil vzbudit, že mám aqua aerobic. Nevím, co jsem mu řekla, možná jsem jen z hlubin své duše zasyčela, ale naštěstí pochopil a nechal mě být. Bohužel hned na to zvonil pošťák, takže si mi dítko přišlo sednout na hlavu a ujistilo mě, že je nádherné ráno. Grrrr.

Celé dopoledne jsem seděla zabalená v dece a cvakala zubama v rytmu passo doble. Odpoledne jsem dostala hlad a léčila se sucharama pro celiaky (sice bez chuti, ale kalorií až až :o/ a večer, to už jsem byla geroj, jsem si dala misku rýže s kari a trochou sýra, jakože bílkoviny.

Ale co mě dostalo, je to, že jsem konečně pochopila, proč jsem zatím v hubnutí vždycky selhala! Myslela jsem si, že jsem se přecvičila, ale to není celá pravda. Je to tak, že jak jsem málo jedla, vyřadila jsem totálně pečivo a mouku a vlastně všechno s glutenem. Tím pádem se můj zdravotní stav silně zlepšil a já měla moc energie, jenže jak jsem dostala žravou, sáhla jsem právě po pečivu. Tím pádem bum, zásek, kolaps, a jak jsem dnes viděla, není mi zle jen fyzicky, ale odpadne mi i mysl – byla jsem jak v mentální mlze a vůli k čemukoliv jsem neměla žádnou. Dokonce jsem ani nebyla schopná zapsat si, co jsem jedla.

Sláva. Snad teď po tom, co jsem to pochopila, mám zase o něco vyšší šanci, že tentokrát už to dovedu do správného konce.